V Norsku už všichni byli.

Dobře, možná ne úplně všichni. Ale když se jako člověk s obytkou rozhodujete, kam v létě vyrazit, působí to tak. Stačí otevřít Instagram, YouTube nebo jakoukoliv vanlife skupinu a máte pocit, že pokud jste ještě nestáli s hrnkem kafe někde nad fjordem, pravděpodobně jste život tak trochu nepochopili.

My jsme ho očividně nepochopili vůbec.

V Norsku jsme nebyli. Vlastně jsme s dodávkou nebyli ještě nikde. A přesto letos v létě do Norska nejedeme.

Jedeme do Švédska.

Ne proto, že by Norsko nebylo krásné. To určitě je a my se tam vypravíme, jen to nebude toto léto. Řekli jsme si, že na první cestu možná nepotřebujeme fotky jak z plakátu.

Potřebujeme hlavně zjistit, jestli vůbec umíme žít v dodávce.

Jestli dokážeme najít věci, které jsme si zabalili.

Jestli se po třech dnech nebudeme chtít vzájemně vysadit u nejbližší benzínky.

A jestli jsme si náhodou místo romantického vanlife snu nekoupili jen velmi drahou pojízdnou skříň.

Sen, který se trochu zdržel

Celé to vlastně nezačalo teď.

Začalo to už v roce 2012, kdy jsem si kupovala byt, který jsem původně ani tak moc nechtěla. Ne že by s ním bylo něco špatně. Jen jsem v té době chtěla úplně něco jiného.

Chtěla jsem obytku a cestovat.

Můj plán byl jednoduchý, což většinou znamená, že v reálném životě vůbec jednoduchý není. Představovala jsem si, že přijedu do nějaké země, najdu si tam brigádu, třeba na vinici ve Francii, vydělám si na další cestu a pojedu dál. Chvíli pracovat, chvíli cestovat. Bez velkých závazků, bez pevného plánu, jen já, cesta a můj pejsek.

Zní to hezky, že?

Jenže v té době se asi ještě nedovařila polívka. Nebo nebyla správná konstelace hvězd. Nebo, když to řeknu úplně bez romantiky, prostě jsem na to neměla odvahu.

A tak jsem udělala to, co dělá spousta lidí. Zvolila jsem jistotu. Byt. Práci. Běžný rytmus.

Přes týden práce, o víkendu výlet, dvakrát do roka dovolená. Klasika. Nic špatného. Jenže někde vzadu v hlavě pořád zůstávalo to malé „co kdyby“.

Co kdybych jednou fakt odjela?

Když ani práce snů nestačí

Pak přišlo podnikání.

S Petrem jsme se pustili do práce, která mi dávala smysl. Jako pejskařka jsem dělala něco, co jsem měla opravdu ráda. Práce se psy pro mě nebyla jen práce. Byla to část života, která mi dlouho připadala správná.

Jenže i od věcí, které milujete, si potřebujete občas odpočinout.

Tohle se říká špatně, protože člověk má pocit, že když dělá něco „srdcem“, měl by být vděčný a neunavit se. Jenže realita je trochu míň instagramová.

Když pracujete pořád, víkendy přestanou existovat.

Volno je něco, co mají ostatní lidi.

Dovolená se stane vzácným jevem, který proběhne jednou za rok.

A i když máte rádi celý ten svět okolo, po deseti letech vám tělo i hlava začnou dost jasně naznačovat, že takhle už ne.

U nás to vyhoření nepřišlo jako dramatická filmová scéna.

Nepřišel žádný blesk z čistého nebe. Žádné velké bouchnutí dveřmi. Spíš se to skládalo pomalu. Únava na únavu. Sezóna na sezónu. Povinnost za povinností.

A jednoho dne vám dojde, že život, který jste si kdysi vybrali, už vám nesedí.

Ne protože byl špatný.

Ale protože jste se změnili.

A protože Petr (který mimochodem nesnáší oslovení "Petře...") je typ člověka, který má pro moje nápady až podezřele velké pochopení, prodali jsme vše, co jsme těch deset let budovali a pořídili si obytnou dodávku.

Naši první.

Stojí před námi, tváří se připraveně a my se tváříme taky připraveně, i když právě vůbec. Ale plány máme velké, což je u nás celkem běžný pracovní postup.

Před cestou jsme v tom autě ještě ani jednou nespali, netušíme, jestli nám funguje bojler nebo se otužovaní stane naší večerní rutinou. Máme pocit, že vezeme hodně věcí a přesto jsme jich spoustu zapomněli a že některé věci pravděpodobně vezeme jen proto, aby se s námi podívaly za hranice a zase zpátky.

Proč právě Švédsko?

Švédsko jsme si vybrali jako testovací cestu.

Takovou první opravdovou zkoušku toho, jestli je vanlife pro nás romantická představa, nebo životní styl, který zvládneme i ve chvíli, kdy prší, není kde nabrat vodu, vaříme hladoví a někdo z nás už potřetí hledá jednu konkrétní věc, která „tady někde určitě byla“.

Čeká nás první spaní mimo jistotu domova.

První vaření v dodávce někde na cestě.

První ranní kafe s výhledem, který jsme si sami našli.

První hádka o to, kam dát mokré ručníky.

První zjištění, že něco, co doma vypadalo jako skvělý nápad, je v malé dodávce úplně k ničemu.

A taky první chvíle, kdy si možná řekneme, že přesně kvůli tomuhle jsme to celé udělali.

Kvůli ránu někde u jezera.

Kvůli silnici, která vede mezi lesy.

Kvůli tomu zvláštnímu pocitu, že nemusíte spěchat zpátky.

Kvůli obyčejným momentům, které jsou najednou neobyčejné jen proto, že se dějí jinde a jinak.

Kdo jsme a co tady děláme

Jsme Lucka a Peťa. Dva lidi, kteří se po letech práce rozhodli zkusit jiný způsob života. Ne proto, že přesně vědí, co dělají. Ale proto, že už nechtějí čekat na ideální čas, který má jednu nepříjemnou vlastnost, většinou nepřijde. Vždycky bude něco. Málo peněz. Moc práce. Strach. Pochybnosti. Starosti. Názory ostatních. Vlastní hlava, která umí být někdy horší než celní kontrola. Takže jedeme tak, jak jsme. Trochu připravení, trochu nepřipravení. S dodávkou, která se teprve stává domovem. S hlavou plnou plánů a velkou zvědavostí.

Tady na blogu budeme vyprávět naše příběhy z cest. O místech, která nás překvapila. O věcech, které nevyšly. O malých radostech, zvláštních setkáních, krásných výhledech i praktických lekcích, které bychom si klidně odpustili.

Takže jestli tě baví cestovatelské příběhy, jsi tu správně. A jestli se chystáš na dovolenou, pracovní cestu nebo třeba jen prodloužený víkend a nechceš zapomenout důležité věci doma a zároveň nevzít půlku bytu s sebou, stáhni si ZDARMA Kontrolní seznam pro balení na cesty.

A vítej v Místě na Zemi.

Chci checklist ZDARMA

---

Zpět na Blog