Jak jsme přišli k našemu Dexterovi 4x4

Jestli si představujete, že jsme k našemu obytnému autu přišli tak, že jsme si v klidu sedli k počítači, našli inzerát, zavolali, přijeli, koupili a odjeli vstříc západu slunce, tak ne.

Karavan? Ani omylem

Na začátku jsme měli celkem jasno v jedné věci. Nechceme karavan. Ne proto, že by na karavanech bylo něco špatně. Pro někoho je to super. Spousta místa, pohodlí, jenže pro nás to mělo jeden zásadní háček. S karavanem bychom pravděpodobně častěji končili v kempech. A kemp je pro mě ve většině případů takové sídliště na kolečkách. Hromada lidí, děti, zvuky ze všech stran, někdo griluje, někdo pouští hudbu, někdo běhá kolem vašeho stolu a vy tam sedíte a říkáte si, že jste vlastně mohli zůstat doma.

Dodávka. Nebo ne?

Chtěli jsme auto, které nás dostane dál. Logicky jsme tedy nejdřív koukali po obytné dodávce. Dodávka zněla ideálně. Menší, nenápadnější, praktičtější. Dá se s ní líp projet městem, líp zaparkovat, člověk nepůsobí jako pojízdný hotel a pořád má všechno u sebe.

Pak jsme jeli na veletrh Caravaning Brno a přišla první srážka s realitou. Vlezli jsme do několika dodávek a zjistili jsme, že ta romantická představa je uvnitř dost stísněná.

Jasně, na fotkách to vypadá krásně. Úhledná postel, světýlka, hrnek s kafem, pohoda.

Ale když tam stojíte dva a jeden se chce otočit, druhý by měl ideálně přestat existovat. Najednou jsme začali mít pocit, že možná chceme přece jen víc místa. Ideálně takové to velké sezení jako v obýváku. Aby se tam dalo normálně sedět, pracovat, najíst se, natáhnout nohy a nežít v režimu „uhni, potřebuju projít“.

Takže jsme se chvíli dívali po větší obytce.

Velká kráva na kolech

A tady nastal další problém. Velká obytka je fajn, dokud stojí na veletrhu. Tam vypadá krásně. Prostorně. Pohodlně. Máte chuť si sednout, dát si kafe a předstírat, že už parkujete někde u jezera.

Jenže pak se na ni podíváte trochu střízlivěji a dojde vám jedna věc.

Je to velká kráva.

A já to nemyslím zle. Jen prostě je.

Na silnici je nápadná. V úzkých uličkách nechcete být. Na horších cestách taky ne. A když chcete jezdit někam mimo hlavní tahy, hledat klidnější místa a neřešit u každé odbočky, jestli tam vůbec projedete, začne být velká obytka spíš problém než sen.

A my jsme chtěli svobodu. Ne luxusní obývák na kolech, který se bojíte poslat na horší cestu.

Takže jsme se obloukem vrátili zpátky k dodávce s tím, že se prostě trochu zmáčkneme. Ale tentokrát s jednou podmínkou. Když už dodávku, tak ať zvládne i náročnější terén.

Dobře, tak 4x4

Začali jsme tedy hledat obytnou dodávku s pohonem 4x4. Možná si řeknete, že i klasická dodávka lecos projede, ale my máme v plánu cesty, na kterých 4x4 užijeme, o tom ale až někdy jindy.

Nicméně výběr se tímto dost zúžil.

V podstatě jsme naráželi pořád na dvě varianty.

Buď nástavba na Toyotě Hilux, což sice vypadá dobrodružně a projede to kdeco, ale uvnitř je místa asi tolik, že bychom po týdnu začali losovat, kdo bude spát venku.

Nebo Mercedes Sprinter 4x4.

Sprinter je skvělý, o tom žádná. Jenže skvělý byl hlavně pro někoho, kdo má rozpočet úplně jinde než my.

Takže jsme byli ve fázi: „Super, víme, co chceme. Jen si to nemůžeme dovolit.“ Což je při hledání obytného auta poměrně častý jev.

A pak jsme ho našli

Na dalším veletrhu, tentokrát For Caravan v Praze, jsme objevili obytnou vestavbu na Fordu. Karmann Mobil Dexter 560 4x4.

A najednou to začalo dávat smysl. Nebyla to obrovská obytka, se kterou by člověk působil jako zájezdový autobus. Nebyla to ani miniaturní krabička, kde by se dalo fungovat jen při velmi dobré náladě a zataženém břiše. Byla to dodávka. Ale trochu schopnější. A my měli pocit, že by nás mohla dostat přesně tam, kam se chceme podívat.

Cena nového auta nás ovšem zase vrátila na zem. Nový model z let 2024 nebo 2025 vycházel zhruba od 1,5 milionu korun. Úplně nový model 2026 už se blížil ke dvěma milionům. A samozřejmě mluvíme o základu a u obytných aut je základ taková hračička, se kterou moc dlouho nevystačíte.

Takže jsme začali řešit jinou variantu. Co kdybychom koupili prázdnou dodávku a nechali si udělat vestavbu?

Chvíli to znělo jako chytrý plán. Pak jsme zjistili ceny a chytrý plán šel do háje.

Inzerát, který vypadal až podezřele dobře

Pak jsme našli inzerát. Čtyři roky starý Dexter 560 4x4. Najeto jen 16 tisíc kilometrů. Cena 1,3 milionu korun. A k tomu už měl věci navíc. Soláry, navigaci, markýzu, all terrain pneumatiky a další dodělávky, které bychom stejně časem řešili.

V tu chvíli jsme samozřejmě zbystřili. Protože když člověk hledá obytné auto a najednou najde něco, co dává smysl cenou, stavem i výbavou, začne být podezřívavý.

Zavolali jsme majiteli.

Ten nám řekl, že auto má na prodej u prodejce, od kterého ho před čtyřmi lety koupil. A že se na něj můžeme jít podívat tam. Byl to prodejce z Prahy. Jméno nechám stranou, protože nemám potřebu tady nikomu dělat reklamu. Ani dobrou, ani špatnou. Tak jsme sedli do auta a jeli z Brna do Prahy.

Něco tady smrdí a záchod to není

U prodejce nastala ta "zábavnější" část. Přijeli jsme s tím, že se chceme podívat na jedno konkrétní auto. Prodejce nám ovšem oznámil, že auto je už prodané a proto nám ho neukáže. Místo toho nám začal nabízet jiná auta, která tam měl. Včetně jiného ojetého kousku, který byl v horším stavu a za vyšší cenu. Já se ovšem nenechala jen tak odbýt a několikrát jsem se dožadovala prohlídky auta, kvůli kterému jsem jeli přes půl republiky. Marně. Auto je prodané, je podepsaná smlouva, nemá smysl si ho prohlížet.

Celé nám to přišlo divné. Odešli jsme zpátky k našemu autu, ale nedalo nám to a volali jsem majiteli. A tady začala story, u které jsme si řekli, že svět prodejců aut je kapitola sama pro sebe.

Dle informací od majitele se na auto byl už jednou někdo podívat a prodejce mu tehdy taky tvrdil, že auto je prodané, auto se ale neprodalo a prodejce následně tvrdil, že si to kupující rozmyslel. Majitel nám tedy řekl, že prý prodejci zavolá, ať nám auto ukáže.

Za pár minut se z budovy vynořil očividně nasraný prodejce a že se teda na to auto máme jít podívat, ale že vůbec nechápe, jaký to má smysl, když je auto prodané, má podepsanou smlouvu a my ho stejně nemůžeme koupit.

Tak určitě.

Auto jsme si prohlídli, poděkovali a odešli. Cestou domů jsme pak znovu zavolali majiteli s tím, že o auto máme zájem, ale že prodej tedy budeme muset pořešit nějak spolu, protože prodejce se očividně z nějakého nám neznámého důvodu moc nemá k tomu auto prodat. Neuběhla ani hodina a volal nám majitel auta. Kontaktoval ho sám prodejce a prý si má to auto odvézt. Ano, to auto, na které má údajně podepsanou kupní smlouvu a které je tak moc prodané, že ho už ani nikomu neukáže.

Nechci tady tvrdit, co přesně se tam dělo. Nebyla jsem u jejich telefonátů, neviděla jsem žádné papíry a nemám potřebu si hrát na detektiva.

Ale řeknu to normálně.

Smrdělo to.

Druhá cesta do Čech

Za pár dní jsme se tedy znovu vydali směr Čechy. Tentokrát už ne k prodejci, ale přímo za majitelem. Auto jsme si v klidu prohlédli, projeli jsme ho, zeptali se na všechno, co nás napadlo. A domluvili jsme se na koupi.

Po všech těch veletrzích, úvahách, přepočítávání, pochybnostech, slepých uličkách a jedné dost podivné pražské epizodě se k nám nakonec dostal náš Dexter. Auto, se kterým rozjíždíme novou kapitolu našich životů.

---

Zpět na Blog